Občan Karel Gallas, nar. Ve Vizovicích, zde usedlý, povoláním krejčí, dobrovolně se přihlásil ve Zlíně k Werkschutzu, svého 10-ti letého syna dal do německé školy a do organizace Hitlerjugend. Po osvobození v roce 1945 měl mu být majetek zabaven ale až dosud se tak nestalo. Další občan, který se dobrovolně přihlásil k Werkschutzu, byl Josef Zívalík, který byl zaměstnán v podniku Detona v Bohuslavicích na Vláře, jako hlídač. Byla utvořena organizace "Zelených hákových křížů" zvaná Vlajka a zdejší občan Stanislav Smolík byl místním vedoucím této strany. Sliby i hrozbami přiměl několik občanů k tomu, že mu podepsali přihlášky do této strany. Byli to většinou dělníci, kteří byli totálně nasazeni na práci v Německu a tito pod slibem propuštění domů, tyto přihlášky podepsali.

        Nařízen sběr odpadových hmot, jako: kovu, hadrů, papíru, skla, kostí. Sběr prováděly školní děti a nejlepší sběrači byli odměňováni kouskem mýdla, které v tu dobu bylo vzácností. Dále nařízen sběr zimního prádla, rukavic, teplých ponožek, svetrů, šálů, papučí pro německou armádu, která v Rusku v zimě mrzla. V obci se při tomto sběru sebralo: 3 kusy starých nepotřebných rukavic, 1 roztrhaný svetr a 2 vázanky. V rámci této sběrací akce odebrány dne 22. března 1942 z našeho kostela zvony. Nejtěžší zvon vážil 713 kg, zvaný Veliký, druhý 320 kg, zvaný Tříhodinový, třetí 200 kg, zvaný Polední, čtvrtý 48 kg, zvaný Sanktus. Tento čtvrtý zvon byl kostelu ponechán, ale později odvezen a ponechán zvon zvaný umíráček, který je na věži dodnes. Při spouštění zvonů a jejich odvozu bylo tento den kolem kostela jako ve svátek. Přicházeli lidé i s přifařených obcí, aby se naposled podívali a rozloučili se zvony, které je bud při bohoslužbách, neb svatbách či úmrtí vždy svým hlasem do chrámu svolávaly Proto loučení s nimi bylo dojímavé a když naposled vyzváněly ještě zavěšené na věži, lidé plakali, jako o pohřbu svých drahých..Střecha kostela, která je pokryta plechem, byla v roce 1938 natřena protiletadlovým nátěrem.

        Nemalý vliv na smýšlení obyvatel měl během okupace farář Vladimír Růčka, který přesvědčováním a svými názory povzbuzoval a dodával víry ve šťastné ukončení této hrozné války. Nejednou se stalo, že svými přiléhavými vtipy dovedl okupanty dokonale zesměšnit při osobním jednáním s nimi, ale také, když lidem hrozila perzekuce ze strany německých úřadů dovedl vždy osobně zasáhnouti ve prospěch postižených. Poněvadž pracoval v době nesvobody také v odboji, pomohl svými vědomostmi doplnit některé údaje v kronice.

        Poněvadž se příkazy a nadřízení německých úřadů všemožně obcházely a sabotovaly, byli vysíláni úřednici hospodářské kontroly ze Zlína. V tu dobu příděl lihových nápojů byl silně omezen a proto někteří dovední občané sestrojili si pálenice, kde se v noci pálila z cukru slivovice i borovička, třebas za to byly velmi přísné tresty. Při různých těchto kontrolách a domovních prohlídkách, měli občané připraveny tyto lihoviny, kterými se hodně mírnily tyto prohlídky, kontroly a také i tresty. Z těchto důvodů byl o lihoviny velký zájem a jejich cena stoupla až na 1800 za 1 litr. Ku konci války se stalo, že tito úředníci hlásili do obce předem svůj příjezd a zástupci obce v čele se starostou je již s lihovinami vyčkávali a když se tito kontroloři řádně opili, sepsali u starosty protokol, že prohlídka byla v obci bezvýsledná a za zpěvu odjížděli auty do Zlína.

        Po zavraždění říšského protektora Hendricha nastaly strašné dny nejistoty, poněvadž se rozkřiklo, že každý 10 občan bude zastřelen. Všichni občané od 15 do 80 let byli povinni se dostaviti na zdejší obecní Radnici, vždy celá rodina hromadně a najednou, kde byly každému zvlášť předloženy fotografie věcí: jízdní kolo, aktovka a plášť, které patřily českým parašutistům, kteří provedli atentát na Hendricha. Každý z občanů byl povinen prohlásiti a podepsati před přítomnými četníky, že tyto věci nikdy neviděl ani nezná.

        V obci na trati zvané Bařinky byli usazeni cikáni v 5 domkách, které si sami vystavěli. Z nařízení německých úřadů byli ozbrojenou mocí ve svých bytech uzavřeni a z obavy, aby neuprchli,byli občané přinuceni je hlídat ve dne i v noci pod osobní zodpovědností.Asi za dva dny byli tito cikáni pod dozorem četnictva odvezeni všichni v počtu 38 duší na práce ve prospěch "Říše". Domky jejich nařízeno zbourat a srovnat se zemí. Po osvobození v roce 1945 se vrátilo 6 osob.

        Dělníci od 18 do 60 nuceni pracovat ve prospěch "Říše" ve zbrojním průmyslu Bohuslavicích na Vláře, na kopání zákopů na Vsetíně a v Olomouci a na práci v Německu. Ke kopání silničních překážek v lese na Baráku přinuceni všichni mladší zemědělci v zimě r. 1944. Práce tato však pomalu pokračovala, poněvadž co dělníci ve dne zhotovili, to partyzáni v noci důkladně poškodili. Ze zákopů dělníci utíkali domů, nebo si mrzačili ruce nebo nohy aby nemuseli pro "Říši" pracovat. V zaměstnání v Bohuslavicích při práci tragicky zahynul zdejší občan František Ambrůz, který byl při výbuchu granátu roztrhán dne 21. 8. 1942, převezen do obce a za velké účasti občanů a jedné čety německého vojska na místním hřbitově pohřben.

        Dne 11. ledna 1945 byli prozrazeni českým člověkem partyzáni, kteří byli v tu dobu u jednoho pasekáře v katastru obce Vlachovic. Při honičce byl na útěku zastřelen německým četníkem ruský partyzán Barabaš Petrov, narozen 28. 10 1921 v Ochramijevič, v katastru obce Újezd, na trati zv. Díly. Jeho mrtvola dopravena do zdejší márnice a až po 10 dnech směla býti pohřbena na místním hřbitově. Přes zákaz německých úřadů sešlo se k pohřbu tolik občanů, že to působilo manifestační dojem.

        Koncem ledna 1945 přijel do sousední obce Loučka oddíl německého vojska, zvaný Jagdkomando, který měl za úkol pochytat nebo postřílet partyzány na zdejším kraji. Tento oddíl ze strachu (po partyzánském varování) nikdy je v lese nehledal a procházel se ve dne pouze po polích. Asi v polovině března 1945 tento oddíl odvolán.

        Na veliký pátek dne 30. března 1945 zřítilo se večer v lese zvaném Vítová v katastru obce ruské letadlo. Pilota doprovázeli 2 členové posádky, z nichž jeden se po přestřelce u slovenských hranic zachránil seskokem. Pilot i pozorovatel při havárii v troskách zahynuli. Jsou to pilot Nikolaj Aleksandrovič nar. 1926 a Vasilij Fedosejevič nar. 1923. Dříve než se na místo havárie dostavily německé orgány, byla z letadla vymontována neporušená vysílačka, letcům odebrány osobní doklady, pistole, mapy, padáky a větší množství nábojů, benzín vypuštěn a také občany vybrán. Když ráno přijeli německé orgány na místo, nalezli jenom nepotřebný vrak. Letci převezeni do zdejší márnice a dne 2. dubna 1945 pohřbeni ve společném hrobě.

        Dva čeští lidé , kteří předstírajících, že jsou partyzány, vetřeli se tímto podvodným způsobem mezi skupinu partyzánů na Ploštině, při jednom přepadu Maďarů v naší obci sami uprchli a na Gestapu ve Zlíně celou skupinu partyzánů na Ploštině prozradili. Oba zrádci ze Zlína Oldřich Baťa a František Machů z Újezda, byli za to Gestapem odměněni: každý porce guláše, 4 kg slaniny z Ploštiny ukradených a 1000 K protektorátních peněz. Avšak po osvobození dne 30. srpna 1945 stojí tento český zrádce Oldřich Baťa před Lidovým soudem ve Zlíně. Nic však nezapírá a pokud může svádí mnohé věci na nepřítomného Františka Machů (který dosud nebyl vypátrán). Po veřejném čtyřhodinovém soudním projednání, slyší svůj zasloužený trest: "Trest smrti provazem". Poprava nato za 2 hodiny po rozsudku veřejně vykonána.

        Začátkem roku 1945 začaly projíždět zdejším krajem ustupující maďarské a později také německé trény ze Slovenska. První zastávky těchto ustupujících kolon byly okolní obce a pro svou rozlohu byla vhodná právě naše obec pro přenocování těchto vojsk. Vojsko bylo vždy umístěno po 2-4 mužích do domů, občané přinuceni dávati pro koně stáje, seno a slámu, maďarští vojáci vyměňovali s obyvatelstvem kuřivo, pokrývky a také pušky a náboje aj. věci za lihoviny. Aby bylo zabráněno dorozumění ze Zlínem kde bylo umístěno Gestapo, partyzáni jedné noci rozbili v místním hostinci u Františka Vaňka umístěný telefonní přístroj tak, že až do osvobození nebyl schopen provozu.

        Dne 17. února 1945 večer přijel do obce opět větší transport trénu maďarského vojska, které bylo přiděleno do jednotlivých domů. Na prostranství u Radnice bylo umístěno asi 50 vozů s potravinami, střelivem aj. K obecní hlídce u Radnice přibylo 8 mužů maďar. Vojáků, kteří střídavě hlídali tyto vozy. Kolem půlnoci přepadli partyzáni hlídky u vozů, odzbrojili je, přivedli do místnosti Radnice, kde rovněž ostatní vojáky odzbrojili a pohrozili odstřelením jestli se odváží do 5 hodiny ranní opustit místnost. Vojáci byli tak překvapeni že po odchodu partyzánů delší chvíli se tupě dívali jeden na druhého , než se odvážili mluvit a to pouze šeptem. Časně ráno s největším spěchem opustili obec. Partyzáni ukořistili: 70 pušek, 580 nábojů, 81 granátů a 2 automaty. Část kořisti z vozů sebrali někteří místní občané, které partyzáni upozornili, že vozy nejsou hlídány.

        Ve čtvrtek dne 19. dubna 1945 kolem 1 hod. odpoledne ženou se k Újezdu 2 těžká nákladní auta plně obsazena SSmany. Pistole, pušky, automaty, lehké i těžké kulomety, granáty a pancéřové pěstě. V obci u hostince Jiřího Maliňáka zastavují, ozve se střelná rána, která rozzuřila psy, kteří doprovázejí opilé SSmany. Tito seskakují z aut a ženou se dvěma směry k obecní Radnici, kde toho času stojí pojízdný obytný vůz brusiče Ladislava Rangla z Těšova. S ním ve voze bydlela jeho manželka Vlasta, 2 malé jejich děti a Ranglův zeť Rudolf Pflégr. Brusiči právě obědvali když k jejich vozu přibíhají SSmani s napraženými automaty. Po výkřiku "Heraus" vybíhá z vozu Ladislav Rangl, který několik metrů od svého vozu je zastřelen několika ranami z automatu. Za ním vybíhá z vozu Rudolf Pflégr, kterého rovněž několika ranami zastřelili. Nepomohlo jim, že vytahovali své občanské legitimace, živnostenský list a povolení k pobytu v obci. Z vozu vychází hrůzou už skoro šílená matka, v náručí tiskne svého půl roku starého chlapce. Starší chlapec se ukryl v zadu ve voze. Ranglová bezradně bez ducha se dívá na mrtvoly svého muže a bratra a od strachu nemůže ze schodů vozů ani dojíti ven. Opilý SSman vidí sice v její náruči malé dítě, ale to mu nevadí. Šest ran z automatu a mrtvá matka se živým dítětem , které i ve smrtelné křeči tiskne ke svému srdci , svalí se zpět do vozu. Pramének čerstvé krve matčiny zalévá dítě, které pláče na mrtvém a roztrhaném srdci matčině. Po odjezdu SSmanů mrtvoly odneseny do márnice a dne 21. dubna společně pohřbeny. Děti vzali prozatím k sobě místní občané a poté předány Okresní péči o mládež ve Vizovicích. Jako rukojmí byli vzati rozzuřenými SSmany blízcí sousedé: K. Pavelka, J. Šimák, Fr. Šimák, J. Macík, R. Pulkrábek, Fr. Juříček, O. Drga, B. Vaněk, kteří se zdviženýma rukama nad hlavou v hrozné nejistotě očekávají co se s nimi stane. Po zjištění totožnosti a tělesné prohlídce jsou propuštěni do svých domovů.

        Vojáci jedou ke svým autům a spatřiv kolemjdoucího listonoše, řvou na něj: "Kde bydlí Petr Řehů?"(partyzán). Tento odpovídá:"Já nevím ". "Ty j si listonoš a nevíš?" opět řvou na něho a jeden z vojáků jde s ním k bytu. Petra ale doma nenašli a také nikdo neprozradil, kde je a co dělá. Vojáci nasedají do aut a odjíždějí směrem k Vysokému Poli. Asi za hodinu ustrašení lidé utíkající z Vysokého Pole s křikem a pláčem sdělují, že SSmani na Ploštině pálí domy a střílí pasekáře. Pero nevypíše tu hrůzu a strach, když občané uviděli požár a slyšeli střelbu, protože nejistota je mnohem horší než sama skutečnost. Blíží se noc a Němci se vrací z Ploštiny obtíženi bohatou kořistí všeho cenného, co mohli ukrást a odvézt. Před sebou ženou hovězí dobytek, část dobytka nechávají ve Vysokém Poli, část dohnali do Újezda, kde občané vzali dobytek k sobě a po osvobození vrátili pozůstalým.

        Jako byla vypálena Ploština, tak také podle nálezu v zápisníku velitele Skorzeniho ve Vizovicích, měly být dne 4. května 1945 vypáleny tyto vesnice: Loučka, Újezd, Vys. Pole, Drnovce a Tichov. Muži od 14 let nahoru měli být postříleni. Však také dne 22. dubna vypáleno v obci Loučka 7 hospodářských budov. Když se zdejší občané dozvěděli od utíkajících , že jest obec Loučka obstoupena oddílem německého vojska a později uviděli požár, zachvátil lidi taktový strach , že s křikem a nářkem utíkali do blízkých lesů zachránit holé životy, vše ostatní nechávajíce na pospas, protože Ploština byla nejenom výraznou výstrahou, ale také začátkem řetězu neštěstí, které se na náš kraj valilo.

        Držitelé koní přinuceni svými potahy i povozy pomáhat v rychlém ústupu maďarských a německých trénů, nebo´t tito mají povozy přetíženy, koně unaveny a proto jsou jim místní odpočaté koně velmi vhod. Poněvadž trény ujíždí ve dne i v noci, němečtí vojáci ve snaze co nejrychleji utéci, jdou v noci dům od domu a kradou spícím občanům jízdní kola. Postupující vojska sebrali v obci: 10 koní s postoji, 5 selských vozů, 5 krav, 5 prasat, kromě jízdních kol aj. věcí, vše v tehdejší ceně 295 250 K. aby občanům, kteří ztratili koně a vozy, byla částečně nahrazena škoda, provedena mezi občany peněžní sbírka, která vynesla celkem 26 000 K protektorátních. Z rozhlasových zpráv se občané dovídají, kde a jak se fronta přibližuje i jiné důležité zprávy, později již slyšet vzdálenou dělostřelbu.

        Dne 29. dubna před večerem přijíždí do obce vojenský pracovní oddíl, složený ze samých Vídeňáků. Jejich úkolem jest : a to od Vídně až k nám připravovat ustupující německé armádě obranné zákopy. Ráno druhého dne obecní strážník bubnem oznamuje, že: "Pod trestem smrti jest každý občan mužského pohlaví ve stáří od 16 - 60 let povinen nastoupit buď s lopatou, neb krumpáčem na návsi, doma smí zůstati pouze nemocní a jen ti, kteří mají písemné potvrzení od německého vojenského velitele majora Schramma, který takové potvrzení vydává v hostinci Jiřího Maliňáka. Občané seřazeni do trojstupu, jsou odpočítáni a za dozoru německých vojáků odchází k lesu, kde jsou přinuceni kopat zákopy, které jsou vyměřeny po kraji lesa směrem od Loučky až po katastr obce Drnovic. Tyto obranné bunkry jsou od sebe vzdáleny 50 - 100 m a kopou vždy jeden bunkr 2 - 3 lidé. Odpoledne přijíždí na koni vojenský posel, kvapně vyřizuje dozírajícím vojákům nějaké rozkazy a tito se slovy: "Rychle dodělat zákopy a jít domů!" rychle pospíchají k vesnici, sbírají po domech svoje zavazadla a opouští obce. Na rozloučenou jim nad silnicí směrem k Loučce posílá ruský pilot z letadla kulometný pozdrav.

        Dne 1.května večer občané pozorují ve směru Vlachovice - Bojkovice světelné rakety a je také dobře slyšet střelbu z pušek a z kulometů. Napětí se zvyšuje a tu noc někteří lidé vůbec nespali poněvadž nedočkavě očekávají brzký příchod osvobozující armády. Ještě v noci a časně z rána dne 2. května objevují se v obci menší oddíly ustupující německé armády. Jeden takový oddíl 8 mužů přivezl občan z Loučky kravským potahem. Vojáci nutí povozníka, aby jim vezl zavazadla až k lesu, kde jsou zákopy, ale ten se brání a proto berou zavazadla a střelivo z vozu a rychle odchází do připravených bunkrů. Po půlhodinových přestávkách přišly ještě čtyři takové oddíly po 8 -10 mužích směrem k zákopům. Při pohledu na tyto trosky "neporazitelné armády", kde tito jedinci jdou tak těžkopádně, mechanicky, jako stroj, jako tělo bez ducha, ušpinění, zablácení, přihrblý pod tíhou výstroje, pěsti se zatínají a dere se myšlenka:"mít pořádnou zbraň, všechno bezpráví, strach, nenávist, prožitých během těch šesti krutých let, vybít v poslední chvíli na těchto urputných zastáncích nacismu." Dopoledne již nevidět žádné vojsko, je klid před bouří. Poněvadž nevíme, jaké množství Němců jest v lese, jaké mají zbraně, je tato nejistota tím horší.

        Dne 2. května o půl dvanácté hodině polední přichází z Vlachovi sousedka Fr. Maňasová č. 44, která tam šla brzy ráno za nějakým nákupem ale nevykládá přímo křičí, že ve Vlachovicích již vítají s hudbou Ruská vojska.

        O 1 hodině odpolední přichází do obce první oddíly rumunské armády a hned se ptají, kde jsou němci. Místní občané je ochotně vedou na kopec u kostela a ukazují jim kde jsou německé zákopy. Vojáci rychle jdou k trati zv. Bravenčík, za vesnicí se rozestupují v bojovou linii a jdou směrem k lesu, jako na hon vzpřímeni, ani se nekryjí. V zápětí však třeskají od lesa první výstřely, Rumuni padají k zemi, zakopávají se a již začíná oboustranná střelba. Zatím co na jižní straně vesnice občané se schází a střelbu pouze slyší, v Bosni nelze z chalup, neb sklepů vyjíti, neboť německé střely nebezpečně hvízdají. Nejvíc ohrožená místa jsou na silnici u J. Šimáka a v zatáčce silnice u J. Pochylého. Němci z lesa na tyto holá místa na silnici dobře vidí, přitom ale jsou sami dobře ukryti. Rumunským vojákům však přichází stále nové posily a začíná také z naší strany palba z kulometů. Později přijíždí rumunské dělostřelstvo, které rozmístěné u Ambrůzových mlýnů, ve chrastí, u kovárny a na kopci Hradišťku. Přesto, že střely hvízdají, odvážnější občané pomáhají přitáhnout děla na kopec Hradišťek a ukazují, kde jsou německé zákopy. Říká se "basa tvrdí muziku" a v tomto případě je to opravdu přiléhavé. Jsme zvědaví na dopady dělových nábojů, ochotný důstojník nám půjčuje dalekohled a přesvědčujeme se, že hned první rány dopadly na místo určení. Jen kdyby je tak kropili, ale hodně rychle. Důstojník, který mluví rusky, mávne však rukou a praví: "Nestojit, málo jich". Ještě slyšet několik dělových ran od Ambrůzových mlýnů a již stahují děla na shromaždiště a před večerem opouští vesnici.

        K večeru začíná pršet, střelba však není tak prudká, přichází rumunský voják a posunky i slovem žádá slámu. Poněvadž jsou zakopáni o síle 16 mužů a jsou od našich stavení vzdáleni 120 kroků, dáváme se sousedem J. Maňasem žádané a sami pomáháme toto odnést pod ochranou tmy. Vytrvale prší, vojáci mají v důlcích, ve kterých leží, hodně vody a proto dávají slámu hned pod sebe. Jsou již úplně promoklí a zblácení. Jejich velitel nás tlačí zpět, vracíme se a za pomoci sousedů vaří se v domě č. 44 pro vojáky bílá káva. Jdeme opět za velitelem se zprávou o večeři. Tento svoluje, neb vojenské kuchyně nemají a posílá 5 mužů s námi. Vojáci jdou, vykládají, my však jim nerozumíme. Velitel však mluví částečně rusky. Vojáci seškrabují dřevěnými třískami z oděvu i obuvi bláto, jdou do vytopené jizby a kuchyně, dychtivě pijí horkou kávu a suší se. Buchty berou velmi rádi, také domácí chléb, třebas mají svého dost a dávají balíčky tabáku jako protihodnotu. Když se usušili, děkují, odchází, pak přichází druhá skupina a pak třetí. Když se všichni vystřídali přichází naposled velitel se svým pobočníkem. Velitel jest asi 25 letý, málomluvný a když se najedl a usušil, žádá nocleh. Máme obavu, zda Němci nepodniknou v noci útok na vesnici, ale on s úsměvem odpovídá:"Klidně spěte, neodváží se." Dělá si v deníku poznámky, my odcházíme, ale nespíme. Po půlnoci déšť ustal a ráno ve 4 hod. nesou vojáci na polních nosítkách padlého kamaráda do márnice. Chudák, dostal střelu přímo do čela, ani se nestačil jako ostatní zakopat. Později jsme našli místo kde padl. Ležící vojenská čapka v kaluži seschlé krve má na zadní straně kousek lidské kůže s praménkem vlasů.

        Druhý den se vyjasnilo , květnové slunko krásně hřeje, nestřílí se, vojáci svlékají ze sebe mokrý oděv i obuv a suší se. Je vůbec takový klid, že lidé jsou po přestálém strachu a nejistoty jako znovuzrození. Přicházejí rumunští vojáci a posunky naznačují zhotovení věnců pro své tři kamarády, kteří padli při osvobození naší obce. Zatím co ochotné ženy zhotovují věnce, mužové kopou na hřbitově společný hrob. Odpoledne se konal pohřeb padlých za velké účasti občanů, kde nad hrobem se s padlými rozloučil zdejší farář P. Vladimír Růčka a četa rumunského vojska se s padlými kamarády rozloučila třemi salvami z pušek. Padlí: Mutova Petre, Magyar Marcu, Cosna Jan, z Rosovi, čest jejich památce.

        Zatím se již valí nepřetržitě ze všech stran ruská vojska: od Vlachovic pěchota, po silnici od Vys. Pole dělostřelectvo, kulometné oddíly aj. útvary. Před hostincem J. Maliňáka na silnici staví občané slavobránu nápisem v ruském a českém jazyce:"Ať žije přátelství národů ruských a československých!" hudba vyhrává občané se vítají s vojáky, poněvadž se s nimi snadno dorozumívají, hostí je, všude vidět veselé tváře, poněvadž pohled na nepřehledné řady ruského vojska zbavuje lidi posledního strachu z Němců. Ještě po dva dny jdou i jedou vojenské útvary přes obec, pak zase začíná normální život a lidé po napětí posledních dnů zase klidně spí a oddávají se každodenní práci. Z pomezí moravsko slovenského sehnáni zajatí němečtí financi, kteří když procházeli vesnicí, měli odpočinek před farou v Juříčkově zahrádce. Když občané uviděli, chtěli je za Ploštinu v některé stodole upálit, avšak procházející ruské stráže, když viděli co se chystá, rychle je z obce vyvedla.

        Dne 6. května zmocnila se skupina Němců, kteří byli do té doby ukryti v lesích, ve Vys. Poli nákladního auta, které vezlo chléb pro ruskou armádu. Ruského vojáka šoféra přinutili aby zastavil, chléb složili na silnici, nasedli do auta a ujížděli přes Újezd na Vizovice. Případ ihned z Újezda telefonicky hlášen do Loučky, kde je již vojsko ruské očekávalo a v lese pod Barákem byli zadrženi a odzbrojeni.

        Na trati zv. Podhoří nalezeny dvě mrtvoly německých vojáků, které byly do obce převezeny a pohřbeny. Jedna mrtvola nalezena v lese zv. Skalica, na místě pohřbena, poněvadž byla v rozkladu. Německých vojáků jest pohřbeno v lesích více, ale tyto pohřbívali sami partyzáni a to ještě před osvobozením.

        Dne 10. května převezen z Ploštiny ruský partyzán velitel Kostin Nikolaj Nikolajevič na zdejší hřbitov. Tento velitel demontoval dne 13. dubna 1945 na Ploštině německou pancéřovou pěst. Při demontáži nastal výbuch, který veliteli přímo vyrval vnitřnosti. Když tento viděl svůj neodvratný konec vytáhl pistoli a ranou do spánku se zastřelil. Byl v tichosti ještě ten den na Ploštině pochován. Dnešního dne jeho pozůstatky byly převezeny do naší obce, u sochy sv. Jana upraveno vyvýšené lešení, na kterém vystaveny v truhle pozůstatky padlého, po stranách stojí čestná stráž partyzánů. Poté se pohřební průvod ubírá ke kostelu, kde na hřbitově zavelme účasti obyvatelstva a celého okolí a jedné čety partyzánů, kteří se u hrobu salvami z pušek a automatů s padlým velitelem rozloučili, rakev spuštěna do hrobu.

        Dne 9. května 1945 svoláni všichni občané k první veřejné schůzi v osvobozené Československé republice do sálu Fr. Vaňka, kde byl ustanoven Místní Národní Výbor, na základě pokynů, které zaslalo vedení strany sociálně demokratické z Vizovic. Hlavička rudolf se stal předsedou MNV, J. Buriánek místopředsedou.